Rozhovor s Ondrou

7.1.2019

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S laskavým svolením našeho generálního partnera, společnosti DELL EMC, uveřejňujeme rozhovor s Ondrou Gilákem!

Díky nadaci Srdce na dlani můžu pracovat na zajímavých IT projektech, říká Ondřej Gilák

Nadační fond Srdce na dlani pomáhá dětem z dětských domovů začlenit se do společnosti a vychovat z nich sebevědomé a samostatné jedince, kteří se dokáží vypořádat s životními výzvami. Tento projekt byl založen za podpory naší společnosti v roce 2003, a po dobu jeho působení s ním aktivně spolupracujeme. Společně se snažíme děti motivovat k lepším výkonům, podporovat je ve vzdělávání a vše zakládáme na osobních, dlouhodobých vztazích. Ondřej Gilák je jedním z dětí, kterým nadační fond Srdce na dlani pomohl. Seznamte se s jeho cestou k vysněné práci.

 

Vyrůstal jsi v dětském domově v Krásné Lípě. Jak na to vzpomínáš?

Vzpomínám na to rád. Domov jsem si oblíbil. Bylo to tam organizovanější, měli jsme stanovený každodenní řád a pravidla. V tomto ohledu se tam žilo jednodušeji – o vše bylo automaticky postaráno. Dětský domov v Krásné Lípě je rozdělen na tři rodiny, každá rodina má maximálně šest až osm dětí a určené místo, kde žijí. Aktuálně je tam asi dvacet dětí.

Jak vypadal tvůj den?

My – starší děti – kteří jsme chodily na střední školu, jsme si už čas organizovaly samy. Všichni jsme měli mobily a budíky. Samozřejmě byl v domově noční dozor, který věděl, v kolik bychom měly vstávat a dbal na to, abychom docházeli do školy. Vstal jsem, došel si na snídani, proběhla ranní hygiena a šel jsem na autobus do školy. Horší to bylo s obědem, jelikož ten se v domově podával kolem jedné a já chodil ze školy až odpoledne. Večeře byla v šest hodin, přičemž starší děti měly možnost mít i druhou večeři. V deset hodin byla večerka.

Dostal jsi možnost potkat se s lidmi z nadace Srdce na dlani. Jak jejich pomoc funguje?

Už od začátku se mi líbil jejich přístup. Každý člověk, který přijel, měl určenou svoji roli – zapojoval se do dění, šel k dětem a zajímal se o nás. Bylo to převážně o výletech, chtěli nám zprostředkovat nové zážitky. Do toho byl zapojený třeba i další projekt, nějaká forma výuky nebo jen setkání s mentory, se kterými jsme si povídali o životě, o vizích do budoucna, bavili jsme se o tom, co nás zajímá. Mohli jsme si také spolu vyměnit kontakt a v konverzaci pokračovat. Je to takový určitý způsob získávání zkušeností. Srdce na dlani nabízí také projekty, zaměřené na práci, jako třeba prázdninové praxe, které probíhají poslední dva týdny v srpnu.

Jak ty prázdninové praxe vypadají?

Dva poslední týdny v srpnu se odjede do Prahy, kde nadace vybere ubytování – například nějaký penzion i s kuchyňkou, kde se děti učí samy vařit. Máme nějaký základní rozpočet, se kterým disponujeme a právě ty dva týdny musíme v Praze vyloženě přežít. Nadace nám dohodne i práci. Je to vždy individuální dle toho, kdo kam chce – záleží na tom, koho co baví. Je to na dětech, jestli se do práce nadchnou, nebo je nudí. Pamatuji si, že když jsem byl na praxi poprvé, prošel jsem i přijímacím pohovorem, kam jsem přinesl i sestavený životopis. Bylo to také o motivaci – musel jsem přijít na konkrétní čas, v konferenční místnosti jsem si povídal s personalistkou, a pak jsem se přesunul na pracoviště. Srdce na dlani nabízí široký záběr prací, a tak záleží na zaměstnavateli, jaké úkoly dítěti přidělí. Vím, že jeden kluk dělal například na recepci, druhý pracoval s excelovými tabulkami a vyřizoval korespondenci. Ta různorodost praxí je opravdu fajn.

Jakými praxemi jsi prošel ty?

Už na střední jsem studoval IT a díky nadaci jsem se setkal s lidmi z oboru, kteří mě směřovali rovnou do firem, kde by pro mě měli místo. A tak jsem šel do Adastry. Během těch dvou týdnů jsem pracoval na helpdesku, strašně se mi tam zalíbilo, rozuměl jsem si s kolegy a dařilo se mi. Bylo nás tam pět a prostředí bylo velmi přátelské, tudíž jsem se potom s manažerem dohodl, že bych mohl do firmy nastoupit i na další praxe, které jsem musel splnit v rámci studia. Měl jsem také zázemí v Praze, přespával jsem u babičky a chodil do práce. Takhle se tedy rozjela spolupráce s Adastrou – nejdříve jsem tam chodil na prázdninové brigády a teď u nich od října pracuji. Budou to už čtyři roky a během toho času se tam obměnil kolektiv, takže jsem tam služebně nejstarší, ale věkově nejmladší.

Říkáš, že jsi chodil na střední školu IT. Věděl jsi vždycky, že se chceš věnovat tomuto oboru?

Já už odmalička tušil, že technika u mě bude hrát velkou roli, protože jsem si různě hrál s věcmi – ne ve smyslu, že bych jezdil po koberci s autíčkem, spíš jsem je šrouboval, občas mi vyhořela nějaká ta baterka… Na základní škole jsem měl předmět základy informatiky, to se mi hodně líbilo, zajímal jsem se a informoval víc a víc a na střední se mi ten zájem prohloubil úplně. Změnilo mi to život a nahlížení na svět.

Pracuješ v Adastře stále na helpdesku?

Dělám tam pořád, ale něco trochu jiného, nepracuji přímo s lidmi. Sice za mnou stále mohou přijít s problémem, ale já se spíš zaměřuji na infrastrukturu firmy – implementaci nových řešení, co by mohla zjednodušit manuální postupy, anebo je zautomatizovat. Řeším třeba i bezpečnost. Jedná se tedy o takové větší a lepší úkoly, kterým musím věnovat více času. Potřebuju k tomu také nějaké to know-how, což se mi v Adastře dostává opravdu hodně. Musím říct, že kdybych vyšel jen ze střední bez praxe, nikdy bych tohle nemohl dělat. Adastra mi pomohla v tom, že dává prostor pro učení.

Pomáhá ti Adastra rozvíjet se ve tvé práci?

Rozhodně ano. Hodně se mi líbí firemní vize, že dávají zaměstnancům to nejlepší, aby nás ta technika nebrzdila. Základní myšlenka tkví v tom, že se snaží nebránit lidem ve vývoji, už jen tím, že nedělají technologické rozdíly. Ať už jste konzultant, analytik, nebo ajťák, všichni máme identická zařízení. Zkrátka vychází vstříc tomu, abychom podávali výkony.

Ty u toho ještě studuješ?

Ano, teď přímo studuju vysokou školu, proto jsem v Adastře zatím jen na poloviční úvazek. Není to škola zaměřená přímo na IT, sice studuji na ČVUT, ale jedná se spíše o ekonomiku a management, čímž se propojuje práce manažera a zároveň technického odborníka. Rád komunikuji s lidmi a dělám do toho i technické věci. Samotné programování nikdy nebylo úplně pro mě.

A co bys chtěl dělat v budoucnu? Kde by se ti líbilo třeba za deset let?

Já úplně představy u sebe nemám rád, dávám si cíle, kterých chci dosáhnout, a zatím se mi to daří. Představa, kde budu za deset let, je mi teď neznámá. Vše se pořád vyvíjí, mění se mi názory i záliby. Mým největším cílem je dostat se na post manažera, pracovat s lidmi, řídit vlastní tým a kooperovat s dalšími týmy – to by se mi opravdu líbilo.

Je nějaká technologická oblast, která tě zajímá víc?

Mně se vždycky hodně líbila bezpečnost, ale i řešení infrastruktur firem – jak by to mohlo fungovat. Digitální analýza mě nikdy moc nelákala, tam se už moc zaplouvá do určitého oboru. Chci tomu rozumět, ale chci mít zároveň kontakt s ostatními, aby to bylo lidštější.

Jaké jsou tvé další koníčky kromě IT?

Já mám strašně rád sport. Zkusil jsem jich opravdu mnoho. Přivedl mě k tomu nevlastní táta, se kterým jsme každý den po školce, a pak i po škole chodili na výlety, jezdili jsme na kole nebo mě přihlašoval do nových týmových sportů. Teď u mě zatím vítězí horolezectví, chodím na něj každý týden. Dřív jsem dělal také gymnastiku, předtím to bylo vodní pólo, věnoval jsem se i tenisu. Není u mě den bez fyzické aktivity.

Dá se to vůbec všechno stíhat?

Já si myslím, že když někdo něco nestíhá, tak vede špatně život. Zatím se mi většinu věcí zvládat daří. Jsem přesvědčený, že si vždy najdu na sport čas, protože je to pro mě forma psychického zklidnění. Už jen jít si zaběhat a vyčistit hlavu, nemuset nad ničím přemýšlet a relaxovat. Odpočinu si takhle více, než kdybych měl ležet u televize.

Co tě na práci v IT nejvíce baví?

Na IT mě baví ta rozmanitost, je pořád co poznávat a čemu se učit a hlavně to vypadá, jako byste uměli čarovat s počítačem. Při studiu na vysoké škole jsem hodně pocítil, že se nedokážu soustředit na čtení, i když se to týká IT. Často mi hlavou začnou vířit úplně jiné myšlenky, o nějaké problematice v práci, kdy mě napadne nějaké řešení, takže od knížky odejdu, sepíšu si svůj nápad, a pak mi dělá strašný problém se k ní vrátit.

U IT ti soustředění problémy nedělá?

Je to zvláštní, ale tam to zvládám. Je to asi tím, že mě IT hodně baví. Vím, že mám občas stavy, kdy se do toho opravdu ponořím a nedokážu se odtrhnout. V domově byl hotový očistec dostat mě do postele, protože vychovatelka přišla třeba pětkrát za noc s dotazem, jestli bych už náhodou nechtěl jít spát a já si ve dvě ráno říkal, že ani moc ne.

Co bys poradil dětem, které vyrůstají v dětském domově, aby našly motivaci jít ještě dál a splnily si své sny?

Já si myslím, že hodně dětí v domově je uzavřených a nemají vyhlídky do budoucna, protože i jejich okolí – kamarádi, spolužáci – je takové dost při zemi, nemají velké cíle nebo skoro žádné, tak nějak „přežívají“. Poradil bych jim nastavit si nějaký ne úplně malý cíl a jít si za ním. Ne takový cíl, který do roka bude hotový, ale cíl dlouhodobější – už jenom třeba udělat maturitu. Důležité je mít pro to nějakou píli. V domově se nejde postarat o všechny děti, aby se učily, to prostě není v lidských silách, takže je to hodně o samostatnosti. Tudíž je důležité hlavně začít. U dětí z domova vnímám, že mají problém se strachem z mluvení, neumějí se prosadit. Neměly by se bát oslovovat lidi, nebát se něco si samy zařídit. Vím, že jsem s tím měl taky strašný problém, přijít už jen na pohovor v Adastře, byl jsem opravdu vystresovaný, ale teď vím, že to bylo to nejjednodušší. Kdyby ten strach u mě zvítězil, poslední čtyři roky by vypadaly jinak. Vždy překonávám strach pomocí toho, že se soustředím na to, co bude po výsledku. Snažím se brát věci s nadhledem, a pak to jde samo.

Proč vznikl nadační fond Srdce na dlani?